Zkušenosti rodičů s naší prací, aneb, jak to vidí maminky

Jak to vidí maminky? Je to ta nejlepší investice do života...

Dovolujeme si vám zprostředkovat postřehy, osobní zážitky a zkušenosti maminek, které se svými dětmi navštěvují naše centrum.

1. Helena Šlehoferová, dcera Maruška (8,5 měsíců)

Jaký byl první podnět, který vás přivedl do centra Avete Omne?
Manželova maminka odebírá časopis Květy, takže nás upozornila na článek, který se věnoval problematice fyzioterapie u malých dětí. Našli jsme si pak centrum Avete Omne na internetu a domluvili si návštěvu.

Kdy jste poprvé začali se cvičením?
Bohužel jsme se o téhle možnosti dozvěděli pozdě, a to nás mrzí. Kdybychom věděli, že něco takového existuje, přišli bychom s dcerou daleko dříve. Takhle jsme začali před dvěma měsíci, když bylo Marušce téměř 6 a půl měsíců.

Měla Maruška nějaké pohybové problémy?
Ano, měla potíže s kyčlemi. Věděli jsme, že je nutné naučit ji zapojovat svalstvo, a báli jsme se, abychom něco nezanedbali. Ihned, jak jsme od maminky dostali kontakt, zavolali jsme do centra Avete Omne. Já jako laik nevím, že může mít oslabené bříško, až pak, když se dostanete sem a fyzioterapeut vám vše vysvětlí a názorně ukáže, pochopíte, že dítě má svalovou dysbalanci, tedy zapojuje svaly jinak, než by mělo. Bylo by, myslím, potřeba, aby odborník, jako je pan doktor Rychnovský nebo paní magistra Šárka, miminko prohlédl a řekl: „dobré, je to v pohodě“, anebo „pozor, tady v budoucnu hrozí ty a ty komplikace, a proto je nutné dělat ty a ty cviky“. Tak to by bylo podle mě ideální.

Jak často cvičíte a jak to Maruška snáší?
Cvičíme poctivě tak čtyřikrát denně. Samozřejmě teď o prázdninách, když jsme někam na 5 dní odjeli, cvičení jsme vynechali, ale odmlku jsme pak hned dohnali. Cvičíme pravidelně každé tři hodiny. A Maruška dobře spolupracuje, „tělocvik“ jí ani moc nevadí. Ze začátku jsme byli nervózní z toho, že dítě při cvičení pláče, ale dneska už vidíme, že s tím vůbec nemá problém. Hned po cvičení se „oklepe“ a usmívá se. Ono ji to prostě jen nebaví. Samozřejmě větší dítě se trochu víc „pere“. Kdybychom se o cvičení dozvěděli dřív, mohli jsme s ním začít už v době, kdy se malé miminko ještě tolik nevzpouzí a rychleji si osvojuje jednotlivé prvky cvičení.

Vidíte nějaký pokrok?
Určitě, Maruška je od chvíle, kdy jsme začali se cvičením, mnohem pohyblivější. Protože má kvůli nemocným kyčlím aparátek, byla přece jenom taková svázaná, ale po cvičení se uvolnila, zkrátka se „rozpohybovala“. Už se umí krásně vzepřít na ručičky a začala lézt pozadu jako rak... A navíc mám pocit, že cvičení – ten návyk a nutnost - je pro Marušku velké plus i do budoucna. Zvyká si na určitý režim, ona zkrátka ví, že teď musí cvičit.

Doporučila byste zdejší návštěvu třeba kamarádkám s malými dětmi?
Určitě. Hlavně si myslím, že by to mělo být samozřejmé, aby už pediatr doporučil rodičům navštívit fyzioterapeuta, pokud dítě v určitou dobu nedělá to, co by mělo nebo se mu něco nezdá. Asi by spolupráce pediatrů a fyzioterapeutů měla být provázanější. A vůbec nejlepší by bylo, kdyby každé dítě v určité fázi vývoje mohlo být prohlédnuto a zkontrolováno fyzioterapeutem. Samozřejmě by bylo skvělé dosáhnout toho, aby tyto kontroly hradily pojišťovny. Ty by na tom ostatně ve výsledku vyhrály, protože by ušetřily finance vynaložené na léčbu skolióz, plochých nohou a dalších následných vad u dětí.

A myslíte si, že byste sem jezdili, i kdybyste nebydleli v Praze?
Ale my bydlíme 170 km daleko od Prahy! Jezdíme sem ze Kdyně u Domažlic. Sháněli jsme informace, ale u nás v okolí žádné podobné centrum není. Tady víme, že jsme pro Marušku udělali to nejlepší. Vždyť to by si pak člověk vyčítal, že nedopřál dítěti to nejdůležitější. Navíc Maruška bude sportovat, jako máma a táta, tak musí být fit!

2. Michaela Martínková, syn Vojtěch (6 měsíců)

Odkud jste přijeli?
My jsme z Prahy 9, takže to nemáme daleko. Možná kdybychom bydleli 200 km od Prahy, tak si nejsem jistá, zda bychom tak často zvládali do centra jezdit. Na první vyšetřující návštěvu bychom určitě přijeli odkudkoliv. Skutečnost je bohužel taková, že podobných center, která se specializují na malé a „zdravé děti“, je po republice málo. A těch skutečně dobrých ještě méně.

Z jakého důvodu jste začala hledat pro Vojtu fyzioterapeutickou péči?
Bylo to v době, kdy se mi zdálo, že když Vojtíšek leží na bříšku, dává hlavičku pouze na jednu stranu. Tehdy mu byl asi měsíc a půl. Nezdálo se mi to, tak jsem se ho snažila různými podněty přimět k otočení, což se mu nechtělo. Tak jsem si říkala, že to asi není v pořádku a chtěla jsem se s někým poradit.

Kolik bylo synovi, když jste poprvé přišli?
Bylo to asi 14 dní před tříměsíční prohlídkou u dětské lékařky. Předtím jsem hledala na internetu, ale žádná podobná centra jsem nenašla. Musím podotknout, že jsem měla možná vůči ostatním maminkám tu výhodu, že jsem se při studiu na Fakultě tělesné výchovy a sportu, obor Tělesná a pracovní výchova zdravotně postižených, setkala s mnoha lékaři a rehabilitačními pracovníky a hlavně s jedním panem magistrem, který nám přednášel kineziologii. Pan magistr nám tehdy říkal, jak je důležité, aby dětem v porodnici bylo provedeno kineziologické vyšetření. Proto jsem věděla, že existuje vyšetření, které může nastartovat nebo zkontrolovat fungování pohybových systémů, ale také jsem věděla, že se to obecně nedělá.

Jak jste centrum Avete Omne objevila?
Při hledání na internetu jsem našla pouze stránky s informacemi o Vojtově metodě určené dětem s postižením. Pro zdravé děti nebo pro preventivní vyšetření toho moc nebylo, až jsem narazila na stránky Avete Omne. A shodou okolností tehdy pan doktor Rychnovský mluvil v pořadu Sama doma. Takže se vše tak hezky spojilo, zavolala jsem do centra a objednala nás.

Co se dělo dál?
Po důkladném vyšetření jsme se dozvěděli, že Vojtíšek má skutečně problém s otáčením hlavičky na jednu stranu, a začali jsme se cvičením. Kdybychom vše nechali být, časem by Vojta tu hlavičku na druhou stranu otočil, ale zároveň by si vypěstoval nesprávné hybné stereotypy (některé svaly by přetěžoval a jiné nezapojoval), a tím vším by už trpěl a byl limitovaný po celý život. Protože patřím ke generaci, u které se nic takového neřešilo, mám skoliózu, a kvůli ní ploché nohy a další problémy, chodila jsem na ZTV (Zvláštní tělesnou výchovu) a nosila vložky do bot, ale napravit už nic nešlo. Věděla jsem, že tohle u svého dítěte prostě nechci. Chtěla jsem mu dát šanci správně nastartovat a zafixovat hybné stereotypy.

Byla byste pro, aby se stejně jako na kontrolu s kyčlemi chodilo i na preventivní prohlídku k fyzioterapeutovi?
Určitě. Podle mého názoru a na základě osobní zkušenosti to je velmi důležité hned z několika důvodů. Pokud miminko nevykazuje výraznou odchylku hybnosti, nemají rodiče – laici možnost poznat, že je něco špatně. Po porodu jsou rodiče šťastni, že mají zdravé miminko. Spoléháte na svého pediatra, že zjistí, pokud je něco špatně. Pro něj však tato oblast není důležitá a nejspíš ani nemá šanci velmi malé odchylky pohybů rozpoznat – není specialista. A když už pediatr miminko někam pošle, tak nejprve na neurologii, a odtud teprve putuje k fyzioterapeutovi. Objednací lhůty jsou velmi dlouhé, což je špatné, protože v případě problému je včasný začátek cvičení rozhodující pro úplnou nápravu. Tuto skutečnost v centru Avete Omne dobře vědí a rodiče s dětmi jsou objednáni k vyšetření ve velmi krátké době. V neposlední řadě zde hraje roli též finanční stránka. Ne každá rodina si může dovolit platit poměrně dlouhou dobu návštěvy v centru. Pokud by se začalo preventivně chodit k fyzioterapeutovi, tak by se na úhradě podílely i zdravotní pojišťovny. Tak by to mělo být. Ještě bych chtěla zmínit jednu věc. Vojtova metoda má u nás v tuhle chvíli nálepku „cvičení pro postižené děti“. Když někomu řeknu, že se synem cvičím „vojtovku“, tak se diví – ale proč, vždyť je dítě v pořádku? I maminky, se kterými se setkávám, říkají, že to nevadí, že můj syn (dcera) ještě tohle nedělají, oni to doženou, třeba za týden za dva. Ovšem nezáleží zas tak na tom, kdy to udělají, ale aby to provedli správně. Takže si myslím, že je důležité, aby se rodiče dozvěděli, že „vojtovka“ není pouze pro postižené, ale je to moc dobrá věc pro všechny děti, pro jejich budoucnost a správný vývoj.

3. Věra Smištíková, syn Daniel (14 měsíců)

Jak jste se dozvěděla o možnosti navštívit centrum Avete Omne?
Za setkání s dr. Tomášem Rychnovským vděčím České televizi a pořadu Sama doma a také naší babičce, která se v ten den jako jediná z naší rodiny dívala na obrazovku. Synovi je nyní 14 měsíců. Je to krásný, zdravý a vnímavý kluk. Když mu ale byly pouhé 2 měsíce, zpozorovali jsme u něho špatné držení hlavičky. V tu dobu prodělal zánět středního ucha, a tak jsme to přisuzovali těmto důvodům. Ale po dalších asi 2 týdnech, kdy už byl zánět vyléčen, syn stále točil hlavičku spíše na pravou stranu. Díky tomu ji měl na jedné straně hodně zploštělou!

Mluvila jste o tomto problému s pediatričkou?
V poradně jsem o tom naší paní doktorce řekla a dostali jsme předepsané rehabilitace - Vojtovou metodou. Tehdy byly synovi 4 měsíce, když jsme začali se cvičením. Po ukončení čtyřtýdenního cvičení se malému hlavička opravdu srovnala. Už s ní hezky otáčel na obě strany stejně a mysleli jsme si, že obtíže jsou zažehnány!

A nebyly?
Bohužel... Za několik týdnů, kdy už se jiné děti v jeho věku plazily a samy se posadily, náš malý se o to ani nepokoušel! Věděla jsem, že každé miminko je jiné. Některé se dříve posadí, jiné se zase plazí, ale to naše stále jen leželo. Sedlo si pouze, když jsme mu pomohli. Zdálo se mi to divné a chtěla jsem se jít poradit, ale rodina mě ujišťovala, ať ještě chvíli počkám, že kluci jsou línější. Každý mi dával najevo, že zbytečně něco řeším, a když mi to potvrdila i paní doktorka, tak jsem poslechla a opravdu vyčkávala.

Jaký byl další sled událostí?
Uběhlo opět pár týdnů, a to jsem už věděla a hlavně viděla, že s Danielkem, respektive s jeho pohybovým vývojem, není něco v pořádku. V té době už mu bylo skoro 9 měsíců a sám se nepřetočil, neposadil, neplazil se a při hraní na zemi musel být zastlaný polštáři, aby si neublížil - jelikož ručičky jako zábranu nepoužíval! Opět jsem tedy zašla k paní doktorce. Ta mi nabídla rehabilitaci, ale já odmítla. Začala jsem sama pátrat po odbornících, kteří by nám pomohli. Leč marně!

Tehdy pomohla babička…
Ano, babička mi vyprávěla o zmiňovaném pořadu, kde viděla pana Rychnovského. Byla jsem nadšená a ihned zavolala. Pan doktor Rychnovský na mě udělal dobrý dojem už po telefonu. Byl to totiž první specialista, který se neptal na posudky od jiných doktorů, ale na můj názor - na názor matky! Byla jsem ohromená, jak je milý a ochotný, s takovým chováním jsem se do té doby nesetkala.

Jak probíhalo první setkání v Avete Omne?
Schůzku jsme si domluvili na další měsíc. Pan Rychnovský nás přivítal ve své moderně zařízené ordinaci, vřele přijal a pozorně si nás vyslechl. Malého vyšetřil a sdělil nám, že jeho vývoj opravdu neodpovídá jeho věku. Dozvěděli jsme se, že nemá některé svalstvo vyvinuté. Zjednodušeně řečeno - o některých svalech jeho mozek nevěděl a tím pádem je nepoužíval. Proto si Daniel v 10 měsících sám nedokázal sednout ani lézt. Pan Rychnovský nám ukázal cviky a my začali doma cvičit.

Zaznamenali jste nějaký posun k lepšímu?
Už po pár dnech poctivého cvičení jsme zaznamenali obrovské zlepšení. Syn se začal sám posazovat, zesílil v ručičkách, takže jsem ho už nemusela obkládat polštáři. Sám se dostal na kolínka a s úsměvem se dokázal pohupovat. Najednou byl živější, pohyblivější a veselejší.
Měli jsme všichni obrovskou radost. Za 14 dní se posadil, za další týden lezl. Bylo to neuvěřitelné, takový pokrok, a za pár dnů! Při druhé návštěvě jsme dostali další cvičení a opět cvičili, ale přiznám se, že už ne tak poctivě, jako poprvé! Po pár týdnech se náš malý šikula začal stavět k nábytku a dělal své první krůčky. Na třetí a poslední návštěvu do centra Avete Omne přišel náš Daniel po svých.

Co na to říkal pan doktor Rychnovský?
Měl radost. Říkal, že jsme udělali obrovský pokrok. Nějaké malinké odchylky ještě viděl, ale nebylo to nic ve srovnání s tím, s čím jsme přišli! Dnes si trochu vyčítám, že jsem měla dát na svou intuici a hledat odborníky dříve. Panu Rychnovskému vděčíme za pomoc, podporu a za vše děkujeme. Jsem přesvědčená, že kdyby nám nepomohl, syn by lezení ve vývoji přeskočil a určitě by ještě nechodil. S druhým miminkem se z vlastní iniciativy přijedeme ukázat, a dle mého názoru by to měla udělat každá maminka. O nic nejde, nebo spíše jde o vaše děti, dostanete se do příjemného prostředí mezi ochotné odborníky, kteří vám rádi pomůžou, a vy předejdete případným problémům.
Tomáši, děkujeme!

4. Sylvia Jančiová, Emička (4 měsíce)

Kdy a z jakého podnětu jste s dcerou navštívila centrum Avete Omne?
Kamarád, který se zabývá fyzioterapií, mi vyprávěl o jejích možnostech při prevenci a léčbě novorozenců. V té době právě běžel v televizi pořad Sama doma, kde mluvil pan doktor Rychnovský. Tehdy jsem ještě byla těhotná, ale rozhodla jsem se, že ať už bude u mého miminka nějaký problém anebo nebude, každopádně se dáme zkontrolovat.

Na co se vás dr. Rychnovský ptal, když jste se s dcerkou poprvé objevila na jeho pracovišti?
Pamatuji si, že se ptal – a vy jste tady dobrovolně, i když dcera nemá žádné problémy? Jen tak o své vůli jste se rozhodla nechat si Emičku zkontrolovat? Divil se. Když Emičku vyšetřil, tak konstatoval, že jednu stranu má šikovnější než druhou, a právě na té bylo třeba pracovat.

Kolik bylo vaší dcerce, když jste sem poprvé přišly?
Asi dva a půl měsíce.

A vidíte nějaký pokrok?
Ano, určitě, ono to za ty slzičky stojí. A není to pláč bolesti, jen se jí to nelíbí, omezuje ji to. I když my už vlastně moc často nepláčeme, už jsme si na cvičení obě zvykly. Někdy, když Emička nemůže usnout, tak pláče víc než u cvičení.  Cvičíme poctivě čtyřikrát denně, jenom včera po očkování jsme necvičily.

Jaký máte pocit ze zdejšího centra, jak na vás působí?
Je to tu moc milé, hodně se nám věnují. A můžu se zeptat na cokoliv, poradit se. Dneska je to těžké, různé firmy i lidi dokážou z lidí tahat peníze za cokoliv. Když jde o děti, rodič udělá všechno, protože chce pro svého potomka to nejlepší. Proto jsem ráda, že jsme se nespletli, a že jsme si Avete Omne sami našli.

Cvičíte s Emičkou jen vy, nebo i manžel?
Určitě je fajn, když se zapojí oba rodiče. Manžel s dcerou cvičí většinou večer, když přijde z práce.

Říkala jste o své zkušenosti i kamarádkám, které mají malé děti?
Všem o tom říkám! Myslím, že není nad možnost dát si miminko zkontrolovat od zkušeného fyzioterapeuta. Samozřejmě by bylo ideální, kdybychom s dětmi jako na kontrolu kyčlí chodili i k fyzioterapeutovi a pojišťovny to proplácely. Ale to asi ještě chvíli potrvá.

Jak dlouho budete s Emičkou chodit do Avete Omne?
Domluvili jsme se, že je vhodné chodit na cvičení a kontroly, dokud miminko nezačne samo chodit, takže sem budeme jezdit ještě asi čtyři nebo pět měsíců. Jednou jsme začali, tak ať to má smysl. Nejprve jsme chodili jednou za týden, vždy jsme se naučili nový cvik a nechali se zkontrolovat, jaký jsme udělali pokrok. Nejdříve jsme se tak trochu ptali: „a není to zbytečné?“ Po prvním cviku jsme pochopili, že to opravdu zbytečné není. Nyní známe sestavu, kterou máme cvičit, jedeme na měsíc na Slovensko, takže budeme poctivě trénovat, a pak se zase přijedeme ukázat.

A co finance, nenapadlo vás někdy, že byste ty peníze mohla utratit jinde a lépe?
Není to sice zadarmo, ale raději nekoupím dceři nějakou speciální hračku. I tak má nejraději ty nejjednodušší... Samozřejmě když místo platu berete najednou mateřský příspěvek, máte hned jiný pohled na peníze. Ale myslím si, že za to, co zde dostáváme, a co hlavně dostává v Avete Omne naše malá, je finanční částka přiměřená. A hlavně je to ta nejlepší investice do života!

Za rozhovory děkuje Jana Vaňátková.