Helena Šlehoferová, dcera Maruška (8,5 měsíců)
Jaký byl první podnět, který vás přivedl do centra Avete Omne?
Manželova maminka odebírá časopis Květy, takže nás upozornila na článek, který se věnoval problematice fyzioterapie u malých dětí. Našli jsme si pak centrum Avete Omne na internetu a domluvili si návštěvu.
Kdy jste poprvé začali se cvičením?
Bohužel jsme se o téhle možnosti dozvěděli pozdě, a to nás mrzí. Kdybychom věděli, že něco takového existuje, přišli bychom s dcerou daleko dříve. Takhle jsme začali před dvěma měsíci, když bylo Marušce téměř 6 a půl měsíců.
Měla Maruška nějaké pohybové problémy?
Ano, měla potíže s kyčlemi. Věděli jsme, že je nutné naučit ji zapojovat svalstvo, a báli jsme se, abychom něco nezanedbali. Ihned, jak jsme od maminky dostali kontakt, zavolali jsme do centra Avete Omne. Já jako laik nevím, že může mít oslabené bříško, až pak, když se dostanete sem a fyzioterapeut vám vše vysvětlí a názorně ukáže, pochopíte, že dítě má svalovou dysbalanci, tedy zapojuje svaly jinak, než by mělo. Bylo by, myslím, potřeba, aby odborník, jako je pan doktor Rychnovský nebo paní magistra Šárka, miminko prohlédl a řekl: „dobré, je to v pohodě“, anebo „pozor, tady v budoucnu hrozí ty a ty komplikace, a proto je nutné dělat ty a ty cviky“. Tak to by bylo podle mě ideální.
Jak často cvičíte a jak to Maruška snáší?
Cvičíme poctivě tak čtyřikrát denně. Samozřejmě teď o prázdninách, když jsme někam na 5 dní odjeli, cvičení jsme vynechali, ale odmlku jsme pak hned dohnali. Cvičíme pravidelně každé tři hodiny. A Maruška dobře spolupracuje, „tělocvik“ jí ani moc nevadí. Ze začátku jsme byli nervózní z toho, že dítě při cvičení pláče, ale dneska už vidíme, že s tím vůbec nemá problém. Hned po cvičení se „oklepe“ a usmívá se. Ono ji to prostě jen nebaví. Samozřejmě větší dítě se trochu víc „pere“. Kdybychom se o cvičení dozvěděli dřív, mohli jsme s ním začít už v době, kdy se malé miminko ještě tolik nevzpouzí a rychleji si osvojuje jednotlivé prvky cvičení.
Vidíte nějaký pokrok?
Určitě, Maruška je od chvíle, kdy jsme začali se cvičením, mnohem pohyblivější. Protože má kvůli nemocným kyčlím aparátek, byla přece jenom taková svázaná, ale po cvičení se uvolnila, zkrátka se „rozpohybovala“. Už se umí krásně vzepřít na ručičky a začala lézt pozadu jako rak... A navíc mám pocit, že cvičení – ten návyk a nutnost - je pro Marušku velké plus i do budoucna. Zvyká si na určitý režim, ona zkrátka ví, že teď musí cvičit.
Doporučila byste zdejší návštěvu třeba kamarádkám s malými dětmi?
Určitě. Hlavně si myslím, že by to mělo být samozřejmé, aby už pediatr doporučil rodičům navštívit fyzioterapeuta, pokud dítě v určitou dobu nedělá to, co by mělo nebo se mu něco nezdá. Asi by spolupráce pediatrů a fyzioterapeutů měla být provázanější. A vůbec nejlepší by bylo, kdyby každé dítě v určité fázi vývoje mohlo být prohlédnuto a zkontrolováno fyzioterapeutem. Samozřejmě by bylo skvělé dosáhnout toho, aby tyto kontroly hradily pojišťovny. Ty by na tom ostatně ve výsledku vyhrály, protože by ušetřily finance vynaložené na léčbu skolióz, plochých nohou a dalších následných vad u dětí.
A myslíte si, že byste sem jezdili, i kdybyste nebydleli v Praze?
Ale my bydlíme 170 km daleko od Prahy! Jezdíme sem ze Kdyně u Domažlic. Sháněli jsme informace, ale u nás v okolí žádné podobné centrum není. Tady víme, že jsme pro Marušku udělali to nejlepší. Vždyť to by si pak člověk vyčítal, že nedopřál dítěti to nejdůležitější. Navíc Maruška bude sportovat, jako máma a táta, tak musí být fit!
Za rozhovor děkuje Jana Vaňátková.